Všechny poházené páteční kelímkáče během noci zřejmě vyzobalo stádo cvičených vrabců a tak se první nesmělé sluneční paprsky opírají do zatím ještě poklizeného areálu, kam pomalu, tu a tam ještě vratkým krokem,  proudí ostatní ranní ptáčata. Popíjím kávu a studuji dnešní program. Na hlavní Rock Space Stage (RSS) dnes od poledne vystoupí mimo jiné další čtyři finalisté České rockové ligy (ČRL), zatímco vedlejší Metal Stage (MS) během dne přivítá 15 spolků, kromě jediné vyjímky všechny z Česka. Nejmenší Gambrinus Stage (GS) pro dnešek úplně vynechávám, celodenní taneček přes tři pekla, tedy respektive přes tři scény, který jsem praktikoval celý včerejší den, už nehodlám podstupovat, navíc mě nabídka GS ničím neláká.

Před RSS nás postává jen hrstka a přesně v deset hodin sem nastupují SEVEN z Českých Budějovic. Kapela působí už deset let v nezměněné tříčlené sestavě, jen těch zpěváků se jí často nedostává. Jinak ovšem vše stojí a padá na hlavním mozku, kytaristovi Honzovi Běhunkovi, označovaném také za jednoho z nejlepších kytaristů v Čechách. Já bych to viděl tak, že milovníci progresivního kytarového rocku s rozmáchlými kytarovými plochami, kytarovými sóly plnými tapingu a kytarovými… ehm… kytarami si učitě přijdou na své. Honza zvládá svůj nástroj opravdu mistrně. V současné době kapela našla pěvce, kterému to po ránu zpočátku sice krapánek drhne, čemuž se není co divit, ale po dvou skladbách již vyzpívává všechno s přehledem: Forbidden Island, Following You, Dawn Of Light. Mezi dvěma novými kousky zazněla také instrumentální The Whales Sing. Abych úplně nepřišel o brněnské HEIDEN, mizím na MS, stíhám však už jenom jednu kompletní skladbu, pěkně odsýpající v blackmetalovém tempu, trochu po vzoru KEEP OF KALESSIN. Kdoví, jestli se jednalo o novinku, nebo zářez z poslední řadovky Era 2 (2007), či starší Tinne (2005). Poránu se nabírají drahocené minuty pro večerní program a tak hoši končí předčasně.

To hlavní RSS jede pěkně podle plánu, na jedenáctou tu startují CASKETGARDEN z Maďarska, aby nám ukázali, zač je u nich death metal. Konkrétně v jejich případě, melodický death metal švédského ražení s naléhavým, kvalitním, výše položeným vokálem alá OBITUARY, který mi nestojí za víc, než za pár skladeb, po kterých se začínám nudit. Zpěvák pro jistotu neuvádí názvy skladeb, ale na rozdíl od svých kolegů za kytarami, kteří stále drží stabilní rozkrok, vytváří na pódiu alespoň jakýs takýs pohyb. O patnáct minut později už na MS sleduji RATTLE BUCKET v neposlušných Etnies teniskách - emo coreovou partu z Brna, která neurazí a ještě k tomu příjemně pobaví. Třeba grindovou vsuvkou - srandičkou Dots celou „o lásce“, nebo znalostní soutěží na téma: „název naší kapely“, ve které si vítěz ze zatím ještě hodně řídkého davu odnáší jejich demo. Já však pomalu přestávám být zmítán emocemi, ale zmocňuje se mě daleko prostší lidský pud, hlad. S plným žaludkem, je hned veseleji, zvláště když za pár okamžiků vystoupí INSANIA.

Ještě než se však za nimi vydám směrem k MS, juknu na RSS, kde přesně v poledne soutěží první semifinalista ČRL: LIVE AND STEEL. Česky vyřvávaný tuctový HC nezajímá ani mě, ani jak tak koukám skoro nikoho, předscéna prakticky zeje prázdnotou. To před MS, kam dobíhám s vyplazeným jazykem, je situace o poznání lepší, aby také ne, když právě začíná vesmírná pouť po šťastných planetách v souhvězdí INSANIA, pro mě jeden z vrcholů vůbec celého dnešního dne. Kapela má na kontě aktuální desku Rock’n’Freud (2007) a tak se hraje hlavně z ní. Inteligentní a svébytný hardcore metal s jedinečným charismatickým vokálem Petra Pálenského, okořeněný teď navíc o klávesové party, které celému vyznění skladeb dodávají další rozměr, toť rajská hudba pro mé sluchovody. Do nich se zařezávají Disneyland Vyděděnců, S-In, Vražda ve staré hvězdárně aneb „HC detektivka s obskurní zápletkou“, jak skladbu tituluje velící důstojník Poly, odděný stejně tak jako zbytek posádky do identifikačních trikotů s vkusnými čárovými kódy. Že se nejedná o prošlé zboží dokazují následující Lunární kněžka a Sluneční král, Kážem vodu, pijem krev, Večer, kdy Freud zpíval basem a poslední, v časovém presu zvolená, Je mrtvá. A já jsem pro toto chvíli mrtvý blahem.

Nasazenou laťku s přehledem sráží k zemi JO-ANN, druzí semifinalisté ČRL, opět další coreová vyřvávačka, to aby to finále bylo pěkně pestré. Hezky jste nám to vybrali, jen co je pravda. Tady nemá cenu ztrácet čas a tak se jako Lassie vracím zpět na MS, kde se už chystají o nějaký ten pátek zkušenější DYING PASSION a spouští svůj atmosférický doom metal, který dá vzpomenout na pozdější tvorbu THE GATHERING, hlavně díky uvolněnému projevu zpěvačky Zuzany Lípové. Škoda jenom, že zvuk na začátku setu ve skladbě Song Of Liberty nebyl ještě úplně dotažený, v polovině se však karta obrací a tak nejpozději v závěrečné coververzi Ashes To Ashes (FAITH NO MORE) už mohou být všichni přihlížející navýsost spokojeni. Ještě stále usměvavý pak sleduji třetího semifinalistu (vítěze plzeňské "Můzy 2007") X-LEFT TO DIE na RSS, kde jejich zpěvák, říkající si Ave Wagina, sugestivně pravačkou naznačuje početnému davu teenagerů všem jistě důvěrně známou činnost, díky níž má onanující Wagina dnes prozatím největší divácký ohlas. Fanynky piští a hoši v oblečení, ve kterém by z fleku mohli vystoupit DIMMU BORGIR, valí svoje emo křížené nu-metalem, pro které si kapela vymyslela svoje vlastní označení: bluecore. „Jste sluníčka“, děkují se kluci svým věrným (středo)školákům, kteří mimo jiné mohli slyšet Set Me Free a Go Away. Ovšem nic pro starší a pokročilé.

Ti se teď sešli pod MS, aby podpořili hodonínské SECOND END, další tuzemské heavymetalové želízko v ohni, které očividně žhne čirým nadšením a oddaností svému žánru. Žánru, ve kterém se dnes jenom těžce hledá záblesk originality, o to hůře, začne-li se stavět, jako v případě početné většiny podobně zaměřených českých kapel, na neotřesitelných tancovačkových základech. SECOND END nejsou bohužel žádnou výjimkou, co naplat, že jejich heavy metal často krásně odsýpá ve dvoukopákovém power-rytmu a dvojhlasy znějí tak melodicky, když pak celek zkrátka působí jako speed-bigbít. Navíc s českými texty, okořeněnými obraty typu: „… svou fjůčr neprodám“. Polehávajícímu obecenstvu tak hodonínští odehráli skladby Černá zeď, Časy zlý, Bláznivý svět  nebo 13 komnata. Za zvuků poslední jmenované odcházím, abych stihnul alespoň konec setu dnešních posledních semifinalistů CHAOS IN HEAD a přicházím téměř s křížkem po funuse. Doznívající poslední deathmetalovou skladbu táhne hrozivým vokálem sympatická (teprve dvacetiletá) zpěvačka Petra, ve které byste normálně takové hrdlo rozhodně nehádali a ze které jde pánové a dámy skoro strach. Diváci se ale zastrašit nedali, naopak od Petry po koncertě nadšeně kupují CD její kapely, na kterou si ještě posvítím. Následující death metalovou partu si ale utéct nenechám, zvlášť když za okamžik zahajuje na MS. „Ahoj, jsme INGROWING z Českých Budějovic a hrajeme hip hop!”, vítá nás zpívající basák Patrik "Vlakin" Staněk a v pravdě čistě technologická smrťácká jízda právě začíná. INGROWING si za dobu své existence (od roku 1995) vydobyli solidní postavení kapely, k jejímuž výkonu není třeba cokoliv dodávat a jejíž vysokorychlostní hutný death všichni milovníci tohoto žánru dobře znají. Kapela už pěkných pár měsíců nevydala CD, přichystala nám tedy alespoň malou ochutnávku z nového materiálu v podobě skladby Retaliation, a pak už se dále jede po starých kolejích. Exposed To The Light, Fragmented Oracle, Fight Might Be Right  spojené v jeden celek s Tragic: The Gathering, Binary Reflections, Shapeshifting / Unidentification ...

Taktak, že jsem z tohohle rychlíku stačil vystoupit, protože jestli si teď nedám pauzu, budu večer reportovat tak akorát ze spacáku. Naštěstí budou RSS v nejbližších okamžicích okupovat ALKEHOL a HARLEJ, tedy kapely nehodící se než ku chlastání, pročež jdu relaxovat pod nejbližší pípu, neboť v 17:00 chci být zpět pod MS, přichystaný na nejznámější český black’n’roll. “Nazdar rock’n’rollový prasata“, zdraví nás láskyplně Vlasta Henych za celý TÖRR, a že je nás tu opravdu požehnaně. Tahle parta očividně pořád táhne, však také hned po úvodní Armageddon II Vlasta v těžkých botách a s našívákem VENOM na tříčtvrťácích spokojeně vzkazuje všem novinářům, že se žádné novinkové album nechystá, protože zkrátka: "není proč". Předznamenává tím vlastně následující dění, kdy každou další skladbu počastuje přídomkem typu: "jedna neprovětraná" nebo "zase jedna nová". Vybírá se tedy jenom z toho "nejnovějšího", no posuďte sami: Exorcist, Smlouva s peklem, Předčasný pohřeb, Inkvizitor, Made In Hell.

Osmnáctá hodina přivítala na RSS prvního večerního zahraničního hosta, německé EVIDENCE ONE, kteří doplatili na festivalovou dramaturgii, většina diváků totiž dala přednost souběžně vystupujícímu DEBUSTROLu, jenž se nepochybně těší větší přízni. Němci si z toho nic nedělají, což je prakticky také to jediné, co proti tomu mohou dělat, a hrají naplno. Ovšem jejich produkce, pohybující se od od hard rocku až po melodický metal (co také jiného čekat od Němců, že), mě baví přesně dvě skladby - Mr. Madness a Critisize The Truth, po kterých neodcházím jako většina směrem k MS, ale pro něco teplého na zub. Thrashové zaprodance DEBUSTROL zatím vystřídali znovuobnovení BELTAINE, jejichž první a jediná řadová deska Bohemian Winter (2003), byla kritikou velmi dobře přijata. Od té doby musela kapela překonat pár personálních problémů, aby se nám mohla dnes představit ve staronové sestavě (s novým bubeníkem) a s novým materiálem, který má, zdá se mi, oproti tomu starému kapku hutnější vyznění a melodická kytarová sóla z něj tak ještě více vyčnívají. Jinak vše zůstalo prakticky při starém, stále je to ten "pagan" metal s atmosférickým vokálem Vaška Kudliče, jak ho můžete v podání BELTAINE znát. Staré věci jako Lake Of Brine nebo Samain kluci dnes prokládají novinkami, vzpomenu Hunted, No Return, aby vše zakončili písní Pagan Gods, právě ve chvíli, kdy koncert nabral potřebné obrátky. Škoda, chtělo to ještě tak dvě skladby k dobru.

Situace před RSS se od té doby, co jsem tu byl naposledy, příliš nezměnila, na tak velkou plochu, jakou je hlavní předscéna, je těch přihlížejících lidí opravdu málo. Sledujeme COMMUNIC z Norska, jež jsou, jak se dočítám v programu, přirovnáváni k progresivněji znějícím NEVERMORE. Sympatická trojice působí absolutně přirozeným dojmem, žádná zbytečná pompa. Zpěvák-kytarista má opravdu ve středních polohách podobné zabarvení hlasu jako Warrel Dane, celkově však COMMUNIC kombinují heavy a power metal s někdy až stoner-rockovými pasážemi, všechno k mání na novinkovém CD Payment Of Existence (2008), ze kterého jsme mohli slyšet titulní Payment Of Existence a Unpredictables Of Life. Pak přichází starší Raven’s Cry a já odcházím, protože právě teď nejenom že zapadá sluníčko, ale na prkna, které znamenají MS, vychází za zvuků symfonického intra holandská parta BORN FROM PAIN, aby nám všem ukázala, jak nekompromisně zvládá svůj old-school HC pěkně přibroušený thrash metalovými kytarami. Frontman Rob Frassen ani nemusí přihlížející do ničeho moc nutit, stačí, když svým přesvědčivým hlasem zavelí a rázem pod pódiem vaří první dnešní opravdový kotel. Po tomhle vynikajícím nástupu se pokračuje kouskem Behind Enemy Lines z nového CD.

Ve stejný okamžik jako holanďani spustili na hlavní scéně power-speed metaloví PRIMAL FEAR, přicházím tedy do již rozjetého setu a je znát, že se dnešní večer blíží do finále, diváci už slušně zaplnili prostranství až k zadní zvukové režii. Tohle „těleso”, jehož jasným poznávacím znamením je po halfordovsku zpívající Ralf Scheepers (který bude z jistých marketingových důvodů nejspíš až do smrti nosit visačku „ex - GAMMA RAY“), jsem přestal sledovat v roce 2001, kdy po třetím vydaném CD kapela všechny utvrdila v tom, že další počiny už budou jen a jen parafrází na sebe sama. Ralfovi to ovšem zpívá stále náramně a kapele očividně svědčí velká festivalová scéna i vřelé ohlasy nejbližších řad, které jako vždycky akceptují i desetiminutovou nudnou onanii obou pánů kytaristů. Tohle si tedy mohla kapela odpustit, zvláště má-li dnes k dispozici pouze hodinový set s jedním přídavkem. Po něm kontroluji originální soupis skladeb, ze kterého vyplývá, že jsem zameškal celou první polovinu vystoupení. Že by tam toho bylo uvedeno víc než doopravdy zaznělo? (Introduction, Sign Of Fear, Battalions Of Hate, Running In The Dust, Nuclear Fire, Face The Emptiness, Seven Seals, Demons & Angels, Fighting The Darkness, Final Embrace, Metal is Forever).

Jasným vrcholem celého letošního BFF, a doufám že nejenom pro mě, budou už za necelou třičtvrtěhodinku vystoupivší QUEENSRŸCHE. O tom, že se tak opravdu stane, nemůže být pochyb, vždyť kapela dorazila už před obědem, ke kterému si mimo jiné nechala připravit typicky českou svíčkovou. Pódium už zdobí vkusná obří černá plachta s bíle tištěným logotypem "Queensrÿche", na svém místě je i tyrkysová bicí souprava Scotta Rockenfielda, ještě nezbytná chvilka úplné tmy a přesně ve 23:00 přicházejí otcové progresivního metalu a otvírají svoje vystoupení stejně tak jako album Empire (1990) písní Best I Can. Pokračuje se dále do minulosti prostřednictvím NM 156 a Screaming In Digital. Zvuk už se definitivně ustálil v krystalicky čisté formě pojímající čitelně všechny nástroje, stejně tak jako se ustálil zpočátku trochu nejistý vokál Geoffa Tateho, který si jako správný pan učitel dnes oblékl černý oblek. „Vítejte do naší metalové školy, však my vám ukážeme, jak se to hraje…“, jakoby znělo z každého jeho slova, když naprosto klidným tichým hlasem promlouvá v pauzách mezi skladbami. Starší tvorbu teď na chvilku střídají dvě věci z posledního alba (volně navazujícího na nejúspěšnější a nejznámější album z roku 1988) Operation Mindcrime II (2006) - Hostage a snad nejlepší The Hands, ve kterých přichází podpořit už beztak výborně znějící sbory pánů kytaristů zpěvačka Pamela Moore (Sister Mary). Další blok písní uvádí Tate skladbou The Killing Words a pokračuje se Another Rainy Night (Without You) a Walk In The Shadows, zahranými takzvaně „na příchodnou”.

„Následující písničky budou z desky Operation Mindcrime. Už jste o ní slyšeli?“, ptá se nás dál pán v obleku. Nedostává se mu však prakticky žádné odpovědi a tak si hned sám odpovídá: „… hmm, málo, tak Vás s ní seznámíme!“. A tak se hnedle seznamujeme se Speak, Breaking The Silence a I Don´t Believe In Love a je to všechno naprosto přesně zahrané a odzpívané, smekám. Se stejným nasazením kapela přidává Anybody Listening, The Needle Lies, Jet City Woman a základní blok končí Eyes Of A Stranger s nádherně klenutými vokály. Jediný přídavek pak ještě obstarává titulní Empire a je konec vynikajícího koncertu, který QUEENSRŸCHE báječně a naprosto profesionálně odehráli, přestože reakce publika byly po celý koncert prakticky nulové (nepočítám-li úvodní euforii, která velmi rychle opadla, povinný potlesk po každé skladbě a pár světlejších okamžiků, díky jednomu z nichž se vůbec podařilo vyvolat kapelu zpět na pódium).

Tímto okamžikem pro mne nicméně skončil i letošní BFF, neb další ráno jsem už bohužel musel Spálené Poříčí opustit, a tak s nástupem posledních ŠKWOR, kteří okamžitě sklízí asi stokrát větší ovace než Američané, a s posledním pivkem na dobrou noc se za mnou pro letošek definitivně zavřely festivalové brány.